Loading...


Utajená
Sbírka
Básní

Michal Svatý


Čarodějné plátno

Nekonečnou plochou bloudí naše zraky,
na šmolkovém nebi pozorujem mraky,
to co spatří jeden chce druhý vidět taky,
tahle krásná hra ať prosím nikdy nepřestane.

Pozdně letní tráva šimrá nás a voní,
snad po třiceti letech lehnul jsem si do ní,
když se oči dospělých před dětskými skloní,
vidí jako kdysi věci zcela nevídané..…

Myš, která píše na psacím stroji,
klobouk pod rukou anděla,
pána co čůrá ač na hlavě stojí,
a hlavu pudlíka bez těla.

Strom svoje kořeny do srdce splétá,
lachtan má na nose šišatý míč,
cihla zas křídla má a tak si létá,
trpaslík strká si do kapsy klíč.

Čarodějné plátno v okamžiku změní,
to co něčím bylo na to co nic není,
pomíjivost okamžiku nezastaví chtění,
ani ticho pokorné, ani řeči plané...…

Myš, která píše na psacím stroji,
klobouk pod rukou anděla,
pána co čůrá ač na hlavě stojí,
a hlavu pudlíka bez těla.

Strom svoje kořeny do srdce splétá,
lachtan má na nose šišatý míč,
cihla zas křídla má a tak si létá,
trpaslík strká si do kapsy klíč.


Kavárenský song

Miluju ty kavárny do kterých slunce září,
sklenka sektu na stole je jak svíce na oltáři,
miluju ten okamžik kdy káva zvolna chladne,
prošlá noc jak pěna z cappuccina ze mne spadne.

V tomhle starém chrámu snad zastavil se pohyb,
vzduch je místo kadidla plný vůně Cohib,
úsměvy a úklony jsou tu přijatelná klišé,
jak příběhy vyšlapané do koberce z plyše.

Tak pozoruji okolí a čas se zvolna vleče,
pracovně dnes zařazen do role povaleče,
tak pozoruji okolí a oči se mi klíží,
sám svatý patron kaváren na můj výkon shlíží.

Pátý kroužek na stole po šumivém víně,
svědčí že jsem talentem v nové dispciplíně,
jak užít čas před obědem se zcela čistou hlavou,
ač textové zprávy s maily stále vzduchem plavou.

Vltava si o Praze monolog svůj teče,
lidi žasnou nad pánem co polyká meče,
tahle řeka dělí vše na nové a staré,
a já od smlouvy na zítřek nemám žádné paré.

Tak pozoruji okolí a čas se zvolna vleče,
pracovně dnes zařazen do role povaleče,
tak pozoruji okolí a oči se mi klíží,
sám svatý patron kaváren na můj výkon shlíží.

Okovy prvotního hříchu

Z přehrávače „best of“ Cohenovy písně,
nad postelí proužek kouře z marijánky,
díky ní se čas dnes večer nechová tak přísně,
a umožní mi rozpoznat tvé dosud skryté stránky.

Posvátný květ života se rozvíjí a voní,
dlaně zvolna opisují křivku nahých boků,
Touha v plášti Hedoné už první slzy roní,
nápěv noci vyžaduje přidat další sloku.

Zrozeni v okovech prvotního hříchu,
daní jsou nám slzy, bolest, pot a krev,
v duši nesem vůli - v srdci lidskou pýchu,
dědictví všech generací Adamů a Ev.

Propojení životů na úrovni těla,
v jednoduché rovnici, dostává kdo dává,
nač jsem jenom pomyslel, tak to si nahlas chtěla,
v nevyhaslých sopkách proudí žhavá láva.

Z přehrávače „best of“ písně od Cohena,
tahle noc, jak dřevo v krbu, co nevidět shoří,
v nemanželském loži usnul muž a žena,
první lidský pár na Zemi v objetí teď tvoří.

Zrozeni v okovech prvotního hříchu,
daní jsou nám slzy, bolest, pot a krev,
v duši nesem vůli - v srdci lidskou pýchu
dědictví všech generací Adamů a Ev.

Recept na štěstí

Můzy shora seslané
trápí se a pláčí,
když se to co žiju,
ke kompromisu stáčí,
vždyť věřit v to co dělám,
to je oč tu kráčí,
vždyť věřit v to co dělám,
je snad - recept na štěstí.

Tak vzývám kouzlo bohémy
i rodinného stolu,
mám rád chvíle samoty
i chvíle kdy jsme spolu,
vím že musím dojít tam
abych mohl zpátky,
a čtu to co je napsané
i co je mezi řádky.

Tak se rozhoduji dlouze
a jindy zase zkrátka,
sny si plním veřejně
i přes svá tajná vrátka,
žiju prostě jenom tak
jak se běžně žije,
někdy jsou to dramata
a jindy komedie.

Jsem na odstavné ploše
i v hlavním proudu řeky,
s klidnou myslí jogína
i celý rudý vzteky,
s pevnou vírou ve hmotu
i stěhování duší
a že brány nebes otvíraj se
jen těm co na ně buší.

Můzy shora seslané
trápí se a pláčí,
když se to co žiju,
ke kompromisu stáčí,
vždyť věřit v to co dělám,
to je oč tu kráčí,
vždyť věřit v to co dělám,
je snad recept na štěstí.

Ukolébavka pro Myšáky

Spinkej Myšáčku spi,
zavři očička svý,
dvě hvězdy ve vesmíru…

Ať tu září sto let,
máš život sladký jak med,
ať v srdci nosíš víru…..

Že pro všechno co máš rád,
za to stojí se prát,
a láska všechny rány zhojí.
Denně modliteb pár,
za tu čest za ten dar,
pravdu hájit v boji.

Spinkej Myšáčku spi,
zavři očička svý,
dvě hluboké tůně…..

Zalévej moudrosti květ,
pomůžeš vyléčit svět,
který strachem stůně….

Ať každé rozcestí
je zkratkou ke štěstí,
i když se cesty kroutí.
Denně modliteb pár,
za ten nádherný dar,
dojít poučení z pouti.

Krása

Včera jsem zahlédl oživlou Krásu,
zdobenou závojem havraních vlasů,
zaslechl ozvěnu andělských hlasů,
ze včera na dnes jsem nemohl spát.…

Včera se událo co se tak stává,
když Osud s člověkem svoje hry hrává,
naději na nový začátek dává,
naději, že by snad mohlo se stát....

Co bylo včera už neplatí dnes,
z oblačných výšin k zemi jsem kles,
když soukolí srdce rozleptá rez,
oživlou Krásu není kam zvát....

Nejsmutnější ráno

Noc byla tak černá
jako křídla vran,
které se i tenhle podzim
slétly ze všech stran.
Člověk je jak peří,
hříchy předků drán,
a pak přijde ráno nejsmutnější
ze všech smutnejch rán.

Poklad v lidském srdci
byl už rozebrán,
ega brousí hrany,
i u dost ostrých hran.
Už pokušení slézá
hradby městských bran,
a pak přijde ráno nejsmutnější
ze všech smutnejch rán.

Na lítost a kdyby
není zřetel brán,
Kristova krev stéká
z otevřených ran.
Ten příběh jako včera
dnes jinde bude hrán,
a pak přijde ráno nejsmutnější
ze všech smutnejch rán.

Z vásně i ze vzteku,
tak je to u lidí,
vůně všech doteků,
proud vody uklidí.

Z vášně i ze vzteku,
tak je to u lidí,
vůně všech doteků,
proud vody uklidí.

Už dlouhé roky hledám cestu

Už dlouhé roky hledám cestu,
jak si uplíst z víry vestu,
vestu, která mne ochrání,
před návyky co mi brání,
najít radost - prožít štěstí,
každé ráno rána pěstí,
nepomáhaj kouzla – triky,
z klobouku ezoteriky.

Už dlouhou dobu hledám kolej,
na níž křivdy nejmíň bolej,
kde se vlastní úcty zbytky,
skromně krčej u výhybky,
někdo na ni napsal šmírem,
buď v rovnováze s Všehomírem,
ta prostá věta hladí duši,
jen težší je to než kdo tuší.

Jak to provést nemám zdání,
snad desatero přikázání,
zprostředkuje milost shůry,
a zaplaší noční můry,
ve kterých jenom těžko mohu,
jedinému věřit Bohu,
snad pomohou zahnat smutky,
modlitby a dobré skutky.

Pochybnost však ve mně klímá,
a tak s očima oteklýma,
probouzím se denodenně,
ač ceny stoupaj klesám v ceně,
snad jsou to slova Stvořitele,
že každý lehá jak si stele,
chce dát mi šanci z níž mne zebe,
prej můžu zkusit věřit v sebe.

Konečná stanice

Už mně nějak lásko docházejí slova,
už mně nějak lásko dochází i dech,
to co jsme si nadrobili se snad pod koberec schová,
když radost dětských očí září z fotek na všech zdech.

Už mně nějak lásko opouštějí síly,
a během let se nenápadně vytratil i sen,
že soucitu se člověk dočká poprosí-li,
a odpustek na oltář z peřin bude přinesen.

Tak se tvářím statečně ač zadržuju slzy,
když řikáš mi co na jazyk přinese ti slina,
bycha honit pozdě je na pozdní lítost brzy,
pomáhaj mi cigára a hektolitry vína.

Někam se mně lásko zatoulala víra,
že se může podařit dožít na půl plynu,
z doteků co dříve hřály žaludek se svírá,
a živé srdce změnilo se v mrtvou kovadlinu.

Tak se tvářím statečně ač zadržuju slzy,
když říkám ti že nejsem sám na kom leží vina,
bycha honit pozdě je na pozdní lítost brzy,
pomáhaj mi cigára a hektolitry vína.

Už mně nějak lásko došla všechna slova,
a na společnou cestu nezbývá mi dech,
co pod kobercem bylo, ven leze zas a znova,
poslední ať tedy prosím zhasne na schodech.

Truhla na vzpomínky

Hlava už je více méně truhla na vzpomínky,
hůře vidím na čtení a lépe do lidí,
v uších občas zní mi zvuky staré hrací skřínky,
a čekám zda čas svědomí mé trochu poklidí.

Srdce sem tam vyťukává zprávy morseovkou,
chodit se dá ovšem pořád bez holí,
klíče, mobil, peněženka, ti se baví schovkou,
skleróza je príma v tom že vůbec nebolí.

Tak budoucnost věštím si z kávové sedliny,
a nevidím víc než mazlavé bláto,
než selžou játra, plíce či ledviny,
vrátit chci chvíle co stály za to.

Objednat šampus a jahody v míse,
a překrásné ženě šeptat zas básně,
najít tu hranici kam dojít smí se,
než řekne "nezkaž to, je mi tak krásně".

Poručit druhou lahvinku na ledu,
hladit ji zápěstí, prsty a dlaně,
uvidět v jejím zasněném pohledu,
odlesk co naznačí, že skládá zbraně.

Tak budoucnost věštím si z kávové sedliny,
a nevidím víc než mazlavé bláto,
než selžou játra, plíce či ledviny,
vrátit chci chvíle co stály za to.

Hlava už je více méně truhla na vzpomínky,
a šanci něco změnit mám dost ubohou,
za útěchou obracím se na dno vinné sklínky,
vzpomínky a víno snad mi pomohou.

Vrátit ty chvíle co stály za to,
než selžou játra, plíce či ledviny,
ač nevidím nic než mazlavé bláto,
když budoucnost věštím si z kávové sedliny.

Ukolébavka pro princezny

Dobrou noc, spinkej, princezno bílá,
jsi naše štěstí a kouzelná víla,
proto jsi princezna a táta je král,
že svoji královnu v náručí hřál.

Dobrou noc, spinkej, princezno bílá,
voníš tak krásně jako bys byla,
uvitá z květů lučního kvítí,
na které sluníčko laskavé svítí.

Dobrou noc, spinkej, princezno bílá,
v srdci tvém dříme pradávná síla,
až změní se v květ a ten vydá plod,
o další poklad zbohatne rod.

To co má se staň

To co má se staň,
co se dá přát víc,
v dlani mám tvou dlaň,
na hrudi tvou líc.
Hříchu kráčím vstříc,
tak se prosím chvíli braň,
tančí stíny svic,
to co má se staň.

To co má se staň,
můj dech a tvůj klín,
strach je štít i zbraň,
průnik našich vin.
Dřív než vzklíčí splín,
krásou svou mne zraň,
Jang jsem a ty Jin,
to co má se staň.
 
Dřív než vzklíčí splín,
krásou svou mne lásko zraň,
Jang jsem a ty Jin,
to co má se staň.
 
Tak jak má se stát,
prostor proťal čas,
póly začly tát,
pouště zamknul mráz.
Z dálky slyším hlas,
říkáš - můžeš mi i lhát,
že se stane zas,
to co má se stát.
 
To co má se staň,
co se dá přát víc,
v dlani mám tvou dlaň,
na hrudi tvou líc.
Oči ví jak říct,
že čas je splácet daň,
tančí stíny svic,
to co má se staň.

Na ramenou nesu si

Na ramenou nesu si,
nesplněné sny a touhy,
smutek umět léčit pláčem
a na okamžik pouhý,
být třeba v kůži Adama,
když lehl prvně vedle Evy,
a umět ohnout doprava,
co je od přírody levý,

Na ramenou nesu si,
promarněné dny a noce,
šanci změnit osud písně,
vynecháním slova v sloce,
ve které popřu svoji vinu,
když už život chodí,
tak že srdce řídí ruku,
která kámen hodí.

Na ramenou nesu si,
co jsem sám před sebou schoval,
strach zakletý do havrana,
který dětské oči kloval,
všechny vlastní kladné skutky,
ty vlastní víc než kladné,
a kusy ledu které zbyly,
když srdce bylo chladné.

Na ramenou nesu si,
všechny svoje dávný lásky,
tvrdé, měkké, obojetné,
souhlásky a samohlásky,
poskládané do slov do vět,
kterým snadno věřit bylo,
a místo těla těšit duši,
nebo to co mi z ní zbylo.

Než si pro nás přijde

Ruce mám křížem na prsou, všude kolem mne svíce jsou,
až dohoří tak mne odnesou a uklidí pod gauč do šuplíku.

Trubka, pozoun a lesní roh, zahrají Vzpomínku na Zbiroh,
tak ptám se zda kdy kdo slyšet moh', na vlastním pohřbu slova díků.

Joooo.... napadlo nás jednou večer že chcem fóra mýti,
a potrénujem než nás věčnost do svých tenat chytí,
tak než nastane ona chvíle po které nic není,
nosíme se na prkně co máme na žehlení.

Manžel a otec, správnej chlap, pro druhý do svý kapsy hráb,
vykvetlo štěstí kam nohou šláp, a kdo ho poznal ten měl vážně kliku.....

Ke konci obřadu mi schází vzduch, v úzkém prostoru jsem řádně ztuh,
ale vydržím než se rozejde přátel kruh, nejhůř je vždy přece při výcviku.

Jooo... než si pro nás jednou přijde Zubatá či Smrťák
pod jazykem budem umět nosit zlatej čtvrťák,
a že poslední pomazání není už co bylo,
tak se mažem vínem z krabic kolik je nám milo.

Minuta ticha a bude šlus, téhle malé zkoušce na funus,
je jenom dobře a pro mne plus, že exhumace je pak dílem okamžiku.

Dobře jsem věděl že to dám, pro dnešek padla - volno mám,
objetí a herdy přijímám, od členů spolku pragmatiků.

Jooo... až si pro nás jednou přijde Anděl s černou tváří,
a provede nás tunelem na jehož konci září,
jasné světlo které je vším čím kdy býti chtělo,
my necháme tu dokonale připravené tělo.

Chtěl bych vědět táto....

Chtěl bych vědět táto, jak se ti tam vede,
je nebe fakt modré, růžové či šedé?
Nenechej mě hádat, jak se ti tam daří,
zda tam točej Plzeň, a jak vám tam vaří?

Tady dole je to pořád, jak má to bejt,
na štěstí a rozum v hrsti nikdo nemá glejt.

Jestlipak si tam potkal, svoje starý lásky,
vypadaj jak kdysi, či je zdobí vrásky?
Nebo se snad stalo, že tvá duše vzplála,
k ňáký nový duši, která za to stála?

V srdci chovám slova která stačil si mi dát,
gentlemani mlčí a chlap má si za svým slovem stát.

Kámošíte pořád, vy - dejvicka parta,
hádáte se spolu, Dukla nebo Sparta?
Pokoušíte štěstí, u zelenýho stolu,
a máte opušťáky, za náma sem dolů?

Bylo by to príma kdyby si mi vědět dal,
nevím kdy dostanu pokyn: tak se hochu sbal.

Co mi není jasný, a hlavou se mi mele,
jak často tam můžeš potkat Stvořitele?
Zkoušíš na něj fóry, co měli tak rádi,
vnoučata a z mokrý čtvrti kamarádi?

Jestli nemáš čas tak teďna otázky peč,
hlavně že jsi v pohodě a jednou dáme řeč.

Otázky zralého muže

Kolik jsem tak za svůj život obul párů bot?
Kdy jsem prvně zakopl až o poslední schod?
Proč stahoval jsem kalhoty když daleko byl brod?
Tak na tyhlety otázky mi prej nikdo neodpoví...…

Jak jsem obstál ač jsem pevně na své židli seděl?
Proč jsem dělal že nevím i když jsem dobře věděl?
A kde má duše bloumala když do blba jsem hleděl?
Tak na tyhlety otázky mi prej nikdo neodpoví...…

Tak chovám aspoň naději a veštbu od cikánky,
že se všechno jednou dozvím až přijde správnej čas,
že dřív než dojde k rozkladu tělesné mé schránky,
odpoví mi z mého nitra čisté pravdy hlas.

Kolikrát jsem vyslovil, že mám tě vážně rád?
Pokoušel se nabourat do zatlučených vrat?
A kde jsem přišel na blbost že dát je víc než brat?
Tak na tyhlety otázky mi prej nikdo neodpoví...…

Jaký to byl nesmysl smysl věcí hledat?
Komu prospěl poklesky když měl už jsem se zvedat?
A jakým směrem dál se vydat či naopak nedat?
Tak na tyhlety otázky mi prej nikdo neodpoví...…

Tak chovám aspoň naději a veštbu od cikánky,
že se všechno jednou dozvím až přijde správnej čas,
že dřív než dojde k rozkladu tělesné mé schránky,
odpoví mi z mého nitra čisté pravdy hlas.

Možná tyhle otázky trápí více lidí,
možná se je nahlas říct jen obyčejně stydí,
možná jenom mají strach že posměch blízkých sklidí,
a nebo že jim na ně... nikdo neodpoví.

Adventní

Ráno na obzoru má barvu nachovou,
země už dostala peřinu prachovou,
dobro a zlo hraje partii šachovou,
jistě už víc než dva tisíce let.

Pastýřská hvězda putuje oblohou,
lidem se ukázat má šanci ubohou,
vidět ji nechtějí anebo nemohou,
ale možná to pánbůh všechno jen splet.

R:
Na věnci adventním hoří už svíce,
kterou z těch čtyřech chtěl bys více,
kterou z těch čtyřech, chtěl bys raději,
pokoru, lásku, mír nebo naději?

Za mužem muž a žena za ženou,
věří že v tenhle čas konečně zaženou,
všechen ten spěch a náladu zkaženou,
z toho že nemají všechno a hned.

A tak malé děti ještě snad dovedou,
zapálit plamen nadšení koledou,
a tím ty největší zázraky předvedou,
když v srdcích dospělých rozpustí led.

Živej sen

Úsvit sbírá se v den,
noční můra tě zebe,
stále máš strach,
že tohle nebyl jen sen,
kterej se ti teď právě zdál,
a byl tak živej, že bys přísahal,
žes u bran říše hrůzy stál,
a sám sobě lhal.

Že ty nejsi vrah,
a že za všechny slzy,
může jen prach,
a taky plíseň a pach,
co tu plní každej prázdnej kout,
že nejsi žalobce a nejsi soud,
a katem horší je být tíhy pout,
v nichž nelze se hnout.

Svoji vůli si dal,
na oltář vyšší rasy,
tys chtěl prostě žít dál,
tak si všem ukázal,
sílu co živí to soukolí,
co s vlastní velikostí zápolí,
sílu kterou má dav,
sílu sehnutých hlav.

Živé sny nás děsí,
kdo a proč na nás mluví,
odhaluje běsy,
které spaly kdesi,
kam teď nedohlédne žádný z nás,
kde pýcha lidí působí jak hráz,
snad jednou setkáme se všichni zas,
mimo prostor a čas.

Snesitelná lehkost bytí

Už mám svý vypito a vykouřil jsem dost,
na párty nových hvězd jsem nevítaný host,
neodkládám ani dneska sako bouřliváka,
mám pověst chlapa co se po hospodách fláká.

Mluvim jak mi zobák narost jiný těžko budu,
nejsem bohat nemám víc než Diogenes v sudu,
ale na to co jsem poznat chtěl tak na to jsem si sáh,
teď čekám až bůh zavelí a žeh promění mne v prach.

Perspektiva tahleta mi není nijak cizí,
koukám jak ze seznamu kumpáni mi mizí,
toho dohnal rak a toho klepla pepka,
někdy jen tak tiše sedím možná je to depka.

Tak dám si kafe s cigárem a za srdce mi chytí,
vzpomínka a snadno snesytelná lehkost bytí,
s tou ve správný okamžik se chystám přejít práh,
to až bůh jednou zavelí a žeh promění mne v prach.

............

Nejistota je stav který mnohé lidi drtí,
rovnováha křehká mezi životem a smrtí,
tak dneska zase čekám kam se zhoupne miska vah,
zda bůh konečně zavelí a žeh promění mne v prach.

Dívám se stejným směrem jako ty

Dívám se stejným směrem jako ty,
těžko pak nevidět věci podobné či stejné,
na konci tunelu jen světlo samoty,
akcie života téměř neprodejné.

Dívám se stejným směrem jako ty,
vánoce na blátě, v dubnu zase sněží,
tělo když vstávám dělá drahoty,
v zrcadle vidím jak ten čas běží.

Co dávno už jsem zapomněl se do vědomí dere,
a nečekané poznání teď mysl moji tíží,
tam kde už nic není ani smrt nic nebere,
a na toho kdo nebrečí se nikdo neohlíží.

Dívám se stejným směrem jako ty,
jsme asi ve stejné fázi našeho bytí,
radostná píseň se drolí na noty,
a prázdná slova hrobové ticho sytí.

Dívám se stejným směrem jako ty,
dva různí jedinci stejného druhu,
pravda je oděná jen do své nahoty,
den za dnem stále točíme se v kruhu.

Co dávno už jsem zapomněl se do vědomí dere,
a nečekané poznání teď mysl moji tíží,
tam kde už nic není ani smrt nic nebere,
a na toho kdo nebrečí se nikdo neohlíží.

O Karlovi

Váhu má muší,
a tak jak se sluší,
trápí ho pocity vin.
Když Prahou kráčí,
lidi se mračí,
je cítit jak bojový plyn.

Má přes uši vlasy,
a slýchává hlasy,
vyslanců nebeských sfér.
Bůh se svým synem,
je v krabici s vínem,
lepkavým jak horký tér.

Na Smíchov dneska se blíží,
tam lidí vždy pestrý je dav,
sám Anděl pozorně shlíží,
na zástupy sehnutých hlav,
na zástupy sehnutých hlav.

Život ho bolí,
dvě vysoké školy,
nemusí znamenat nic.
Když vajgly sbírá,
tělo se vzpírá,
trápí ho rozedma plic.

Udělal chybu,
když uvěřil slibům,
i vlastní syn může být lhář.
Dva zuby času,
mu ukradly krásu,
a proťaly zarostlou tvář.


Prochází po Zlatém kříži,
tam lidí vždy pestrý je dav,
sám Jungmann pozorně shlíží,
na zástupy sehnutých hlav,
na zástupy sehnutých hlav.

Zlehka se klaní,
když v černé dlani,
zacinká studený kov.
Málokdo tuší,
jak zahřeje duši,
úsměv a pár milých slov.

Pívo a párek,
je vítaný dárek,
co vyvolá chatrný smích.
Prej bližní je k pláči,
jen když si vláčí,
za krkem smrtelný hřích,
pýchu – ten smrtelný hřích

Zvolna se k nádraží blíží,
tam lidí vždy pestrý je dav,
sám Wilson pozorně shlíží,
na zástupy sehnutých hlav,
na zástupy sehnutých hlav.

Bolí to, bolí

Kdekdo teď říká vždyť si věděla,
že děláš něco, co se nedělá,
ale odvaha to změnit se kamsi poděla,
vždy když si mi nový příslib dal.

Když vášeň svoji píseň zapěla,
já uvěřila, že jsem dospělá,
a jen velmi zvolna jsem pak dospěla,
k poznání, že nevím už jak dál.

Bolí to poznat, že jsi lhář,
bolí to poznat tvou pravou tvář,
bolí to bolí, pravdu znát,
že máš mne až jako druhou rád.

Všechno cos mi řekl znělo líp,
než v kostele daný věčný slib,
pak srdce mé proťal pravdy šíp,
že zadaný chlap se nechce znát.

Ke slovům, která vyřkl ten,
co prý byl láskou jenom popleten,
tak, že si pletl noc a den,
a to, že je jistě víc než snad.

Bolí to poznat, že jsi lhář,
bolí to poznat tvou pravou tvář,
bolí to bolí, pravdu znát,
že máš mne až jako druhou rád.

Kdekdo teď říká vždyť si věděla,
že děláš něco, co se nedělá,
kdyby si panenko v koutě seděla,
nešla by bolest přes tvůj práh.

Bolí to poznat, že jsi lhář,
bolí to poznat tvou pravou tvář,
bolí to bolí, pravdu znát,
že máš mne až jako druhou rád.

Pálím mosty

Pálím mosty k rokům minulým,
černá jsem ovce i vrána bílá,
úsměvem chráním se mírně strnulým,
láskou jsem lehce přiopilá.

Vášeň je meta ze všech nejvyšší,
jsem jako beránek v rouše vlčím,
nevidím co nechci - co chci to neslyším,
nemám chuť hájit se tak jen mlčím.

Už dlouho ale obavy mé sílí,
že platí dvakrát kdo se jednou mýlí,
že po proudu jen mrtvé ryby plavou,
a pravdu poznám srdcem nikdy hlavou.

Tisíc roků už vedle mne dýchá,
ten muž, který býval mužem ve mně,
lhostejnost se s nostalgií míchá,
a umožňuje pravdu drsnou říkat jemně.

Že po létech cítím se být ženou,
každý den se z barev duhy splétá,
hříchy těl snad duši nedoženou,
když si zcela volně na Orbitu létá.

Už dlouho ale obavy mé sílí,
že platí dvakrát kdo se jednou mýlí,
že po proudu jen mrtvé ryby plavou,
a pravdu poznám srdcem nikdy hlavou.

Za úsvitu někdy hrdlo se mi svírá,
a víc než malé pochybnosti klíčí,
bílým stropem se pak rozprostírá,
obraz, který vidět se mi příčí.

Jsem to já kdo odpuštění hlásá,
od nejistoty k jistotě se stáčím,
pocit viny svědomí mé spásá,
vyšlapanou cestou domů kráčím.

Už dlouho, dlouho obavy mé sílí,
že platí dvakrát kdo se jednou mýlí,
že po proudu jen mrtvé ryby plavou,
a pravdu poznám srdcem nikdy hlavou.








Copyright

texty: Michal Svatý
foto: Eva Dudařová


2016