Konečná stanice

Už mně nějak lásko docházejí slova,
už mně nějak lásko dochází i dech,
to co jsme si nadrobili se snad pod koberec schová,
když radost dětských očí září z fotek na všech zdech.

Už mně nějak lásko opouštějí síly,
a během let se nenápadně vytratil i sen,
že soucitu se člověk dočká poprosí-li,
a odpustek na oltář z peřin bude přinesen.

Tak se tvářím statečně ač zadržuju slzy,
když řikáš mi co na jazyk přinese ti slina,
bycha honit pozdě je na pozdní lítost brzy,
pomáhaj mi cigára a hektolitry vína.

Někam se mně lásko zatoulala víra,
že se může podařit dožít na půl plynu,
z doteků co dříve hřály žaludek se svírá,
a živé srdce změnilo se v mrtvou kovadlinu.

Tak se tvářím statečně ač zadržuju slzy,
když říkám ti že nejsem sám na kom leží vina,
bycha honit pozdě je na pozdní lítost brzy,
pomáhaj mi cigára a hektolitry vína.

Už mně nějak lásko došla všechna slova,
a na společnou cestu nezbývá mi dech,
co pod kobercem bylo, ven leze zas a znova,
poslední ať tedy prosím zhasne na schodech.