Pálím mosty

Pálím mosty k rokům minulým,
černá jsem ovce i vrána bílá,
úsměvem chráním se mírně strnulým,
láskou jsem lehce přiopilá.

Vášeň je meta ze všech nejvyšší,
jsem jako beránek v rouše vlčím,
nevidím co nechci - co chci to neslyším,
nemám chuť hájit se tak jen mlčím.

Už dlouho ale obavy mé sílí,
že platí dvakrát kdo se jednou mýlí,
že po proudu jen mrtvé ryby plavou,
a pravdu poznám srdcem nikdy hlavou.

Tisíc roků už vedle mne dýchá,
ten muž, který býval mužem ve mně,
lhostejnost se s nostalgií míchá,
a umožňuje pravdu drsnou říkat jemně.

Že po létech cítím se být ženou,
každý den se z barev duhy splétá,
hříchy těl snad duši nedoženou,
když si zcela volně na Orbitu létá.

Už dlouho ale obavy mé sílí,
že platí dvakrát kdo se jednou mýlí,
že po proudu jen mrtvé ryby plavou,
a pravdu poznám srdcem nikdy hlavou.

Za úsvitu někdy hrdlo se mi svírá,
a víc než malé pochybnosti klíčí,
bílým stropem se pak rozprostírá,
obraz, který vidět se mi příčí.

Jsem to já kdo odpuštění hlásá,
od nejistoty k jistotě se stáčím,
pocit viny svědomí mé spásá,
vyšlapanou cestou domů kráčím.

Už dlouho, dlouho obavy mé sílí,
že platí dvakrát kdo se jednou mýlí,
že po proudu jen mrtvé ryby plavou,
a pravdu poznám srdcem nikdy hlavou.